Plnoletost vola - Matty

17. listopadu 2015 v 9:55 | Fakynn
O tom, jak vlastně plány občas nevyjdou, ale i tak se dají zažít docela dobrý osmnáctý narozeniny.
Článek plný vtipnu, jako bloger vždy píše.
_________________________________________________________________________________________________


Tak už i já jsem překročil v sobotu onen magický věk 18 let. Jak naschvál byla moje oslava dost poznamenaná útoky v Paříži, takže jsem čekal, že všichni pozvaní přátelé přijdou ověnčeni protestními plakáty či něčím podobným, ale nakonec se nestalo nic. A proč? No protože se nikdo neobtěžoval přijít, že? Asi jsem ve společnosti hodně neoblíbená osoba. Nebo se všichni nakazili ebolou, odjeli řezat hlavy do Sýrie nebo nevímco ještě. Tak pojďme hezky od začátku.
Na domácí oslavy typu balónky a nápisy Happy Birthday! na stěnách už opravdu nejsem, takže jsem měl v plánu trochu jinačí věci. Nejprve dopoledne toho dne odbýt dotěrné příbuzenstvo a věnovat se odpoledni. To jsem nejprve chtěl pohostit kdesi v kavárně pár přátel věkově mladších, které jsem nechtěl tahat na akci typu hospoda, no a jako zlatý hřeb večera mělo přijít posezení se staršími přáteli v jedné dobré hospodě u piva. Ano, jen u piva, protože jsem nikdy nebyl zdatný alkoholik, co by se dal deset piv a ještě flašku rumu. Nechtěl jsem chodit domů nalitý, protože to bych se dalšího rána asi nedožil a nepsal tady na blogu - viz následující vtípek:
Syn: "Mami, jdu s přáteli do hospody."
Máma: "Doufám, že se vrátíš po 2."
Syn: "Myslíš po pivech nebo po hodinách?"
Máma: "Tolik optimismu nemám. Myslela jsem počet končetin..."
Pokud bych se hned první den po osmnáctinách natolik ožral, buď bych domů vůbec nedošel, nebo by mě naši zabili. Těžko říct, co by bylo lepší. Proto si vždy zatím dávám na chuť jedno - ano, jedno! - malé pivo. Nechápu lidi, kteří se zlijou, kde můžou, cestou zpátky se potácí, blijí na kolemjdoucí osoby a smrdí, jak kdyby sežrali mrtvou krysu. Toho jsem se chtěl vyvarovat a nakonec vyvaroval. Čtěte dále.
 

SOUTĚŽ!

15. listopadu 2015 v 8:00 | Fakynn/Kerr

Zdravím všechny naše elitní členy,

(Místo nedělního přijímání tu máme něco lepšího!)
s Kerr jsme promýšlely, jak to trochu oživit, jak to tu nedělat jen jako sdílení článků, ale trošku rozvíjet fantazii a třeba i chvilku přemýšlet.
Vymyslely jsme pro vás SOUTĚŽ, tradá, první soutěž, kam se můžete zapojit, kde se můžete předvést!

O co půjde?
Jedná se o DRABBLE, krátkou povídku, která by měla mít kolem 200 slov, kde za použití 5 předem daných slov, které vám předem určíme, vymyslíte příběh. Fantazii se meze nekladou.
Nejoriginálnější a nejvtipnější příběh, který podle hlasů, co dostane v anketě a našeho názoru, vyhraje. Odměníme i drobností a vlastnoručně napsaným dopisem přímo od nás!

Přihlásit se můžou členové, ale také dáme šanci i jiným, které to zaujalo.
Pokud nejsi členem, zaregistruj se a počkej, jestli budeš vybrán. Soutěž necháme dva týdny, aby i nově příchozí měli chvilku čas na přípravu a napsání svého veledíla.
(Pokud se přihlásíš do poledne příští neděle, objevíš se v článku 'Nedělní přijímání III.' a poté můžeš soutěžit se všemi ostatními.)

Slova, která jsme vybraly zní:
ELITNÍ
BLOG
FAKYNN
KERR
OVCE

(Je na tobě, jaký žánr si vybreš, jak to zpracuješ, máš volnou ruku!)

Budeme rády, když se přihlásíš a zkusíš štěstí. Budeš poté zveřejněn na blozích adminek, zde v menu a třeba se najdeš i jinde.

Vaše výtvory posílejte na blogový email elitni.blog@centrum.cz

Těšíme se!
ADMINY FAKYNN A KERR

Život je pes (Kočkomilka Jana)

14. listopadu 2015 v 12:00 | Fakynn
Občas si myslíš, jak je člověk naprosto v pořádku, že mu přece nemůže nic scházet a ono to není vždy tak.
Článek Kočkomilky Jany z blogu www.catwithoutwork.blog.cz, kde píše o tom, že se nikdy nepochválíme a hlávně o tom, jak silná musí být a jaké to je, když jste na někom opravdu fyzicky i psychicky závislí.

A já přeji, ať se ji daří čím dál lépe a oba s princem mají dál tolik trpělivosti, tolerance a lásky.
____________________________________________________________________________________________________

Ale zatraceně dobrej a věrnej pes. Na FB sleduji několik kinky stránek, ale hlavně stránky o tom, jak to funguje v D/s vztazích, jak se k sobě lidé chovají, jak kooperují se svými pocity a jak s nimi dokáží vyjít. A dnes na mne vykoukl peron with anxiety.
A mne přečtení několika článků na tohle téma přivedlo k zamyšlení, jak na tom jsme s princem.
Vlastně mne nikdo nepochválil, kolik jsem toho za poslední dobu zvládla. Ani já sama sebe jsem se ještě nepochválila, neuvědomila jsem si, co vlastně zvládám. A tak si chci věnovat tento článek …
Před zhruba půl rokem jsem nebyla nějak lépe či více schopná odpoutat se od prince. Pokud nebyl někde blízko, nebylo mi dobře a když byl v práci, postupně jsem upadala do depresí a vyvrcholilo to psychiatrickou ambulancí. Princ je totiž v tomto k nezaplacení. Stačilo mu ukázat v tabletu materiály, kde se psalo, čím trpím a on si je poctivě nastudoval a chová se dle toho. Patří mu veliký dík i uznání, že on sám to vše zvládá!

Po nasazení antidepresiv a jejich jakémusi účinku se moje nálady stabilizovaly na únosnější míru, ale i tak jde vidět jakékoliv zakolísání v situaci kolem mne. Jakákoliv změna mne stále dokáže dohnat do krajního vyčerpání a složí mne doslova na zem. Stává se čas od času, že to je natolik vysilující, že prostě jen ležím na zemi, snažím se koncentrovat, aby se mi netočila hlava a postupně se zvedám. V tomto období jsem vděčná za vyhřívanou podlahu.
 


Helena Longinová; Posedlost (Jamie Williams)

13. listopadu 2015 v 12:00 | Fakynn
Kniha plná zvratů a lásky, kterou bych si s chutí přečetla a určitě se po ni kouknu v knihovně, protože díky recenzi bloggerky Jamie Williams z blogu www.liscidoupeknih.blogspot.cz, kde schytala krásných 85%, mne těžce navnadila si přečíst opět něco o milování.
____________________________________________________________________________________________________

Shrnutí: Kniha není hloupým plytkým románkem pro dívky, jak by se dalo očekávat. Ano, přiznávám, můj prvotní názor nebyl zrovna valný, neočekávala jsem od knihy nic extra. Chvíli mi trvalo, než jsem se do knihy začetla, ale to proto, že autorčin styl je trochu neobvyklý. Nelibuje si v dlouhých popisných souvětích, spíše vše říká tak nějak úsečné. Jelikož jsem tvor opisný, bylo to pro mne trochu nezvyklé, ale jakmile jsem si více zvykla, pochopila jsem genialitu díla. Strašně se mi líbí, že je to vlastně dílo z dřívější doby, ale přesto tak neskutečně aktuální.
Upřímně jsem nevěděla, co od díla čekat. Bála jsem se, že to bude něco, co mě nebude bavit a co budu dočítat jen se sebezapřením. Ale nakonec jsem se dobře pobavila! Byly chvíle, kdy jsem se smála, ale i chvíle, kdy jsem ronila slzy, jak to má ve správné knize být.
Ačkoliv se člověk ze začátku bude pravděpodobně trochu ztrácet mezi minulostí a přítomností, jelikož autorka mezi dvěma časy skáče bez varování a označení, nakonec si to užije.

Vlastní názor: No, nemohu být nespokojená. Snad jen ubrat nějaká procenta za to, jak otevřené konce v obou částech, alespoň dle mě, jsou. Kniha je i tak geniálním společníkem pro volné večery, kdy se chcete jen nechat unášet na vlnách příběhu a nemuset nic řešit. Myslím, že i tak ve vás ale... něco zanechá a donutí o sobě přemýšlet.

ZOO LIBEREC (Denyii)

12. listopadu 2015 v 12:00 | Fakynn
Byli jste někdy v ZOO Liberec?
Pokud ano, jistě víte, jak krásná zahrada plná zvířat to je a pokud jste na mou otázku odpověděli 'ne', doporučuji vám článek plný kráných fotek právě z této ZOO, kde vám bloggerka Denyii z blogu www.denyii.blogspot.cz představuje šechnu tu krásu.
________________________________________________________________________________________________

Ahojky. Už od malička mám moc ráda zvířata. Babička měla kočku, druhá psa, kamarádka měla psa, další zase křečka a u nás pořád nic. V roce 2005 se tetě a strejdovi narodila koťata a tak jsme si jedno vzaly. V roce 2013 jsme našli ještě jednu kočku, kterou jsme si nakonec také nechaly.



Napíšeš pravdu, Verity? (Terka M.)

11. listopadu 2015 v 12:00
Máte rádi historickou romány?
Pokud ano, nebo vám nevadí číst podobné téma, bloggerka Terka M. z blogu www.mikulovatereza.blogspot.cz vám poskytuje krásnou a rozsáhlou recenzi na novou knížku "Napíšeš pravdu, Verity?"
_______________________________________________________________________________________________



Smysl života (Míša Gřešková)

10. listopadu 2015 v 20:00 | Kerr
Neskutečně silný a poutavý článek o životě z pohledu Míši, který vám rozhodně otevře oči.

____________________________________________________________________________________________________________
Dneska jsem se ale zcela náhodně dostala do kontaktu se svým strejdou, je mu 40, umírá na rakovinu a vypadá hůř jako jeho otec. 5 minut od odchodu z jeho bytu z mých a máminých úst několikrát po sobě zaznělo: to je strašné.
Mamka prohodila něco o smyslu života, mé myšlenky okamžitě přepnuly k hodinám psychologie a pak sobecky k mojí osobě. Popadla mě hrozná úzkost a panika, tohle se může stát každému z nás, nemoc, smrt … A vlastně nevím co je horší.
Jednoho dne umřeme, nikdo neví jestli to bude za 50 let nebo 5 dní, blik a nejsme, ale co ta druhá varianta? Co ta možnost, že blik a všechno je špatně? Jediné na co se zmůžeš je dojít si na záchod - v lepším případě. Přesně slyším hlasy teenagerů: však mám čas.

Jasně, pár týdnů a mám autoškolu, pár měsíců a mám maturitu, ale co pak? Mám dva papíry a co s nimi? DO té doby každý dostaneme spoustu příležitostí, kdy můžeme dát svému životu smysl, ale v tu chvíli je to pro mě rozhodující okamžik. Můžeme se schovat - za rodiče, za zaměstnavatele, kteří nám budou vyplňovat NÁŠ čas, nebo můžeme dát svému životu smysl a postavit se na nohy, můžeme všechny ty momenty, které nás složily na kolena, vzít a díky nim vstát silnější.

10x milej zákazník (Loretten)

10. listopadu 2015 v 12:00 | Fakynn
Už jste někdy pracovali v callcentru? A víte, jak je to někdy otravná práce?
Bloggerka Loretten nám o tom pověděla a rozškatulkovala zákazníky do 10 skupin. Osobně jsem něco podobného dělala a musím s klidnou duší říct, že má naprostou pravdu a s neklidnou povědět, že to je nevděčná práce.

Tudíž doporučuji přečíst článek z blogu http://loretten-s.blog.cz/:
________________________________________________________________________________________

Je to tak, děláte-li v callcentru, jste vystaveni srážce s blbcem mnohem častěji než je v běžném životě zvykem. Ale co se dá dělat, i taková průprava je do života nutná. A s jakými blbci se na lince srážím nejčastěji?

1. MIMÓZNÍ MAMINA
Jo? Že ti mám spočítat na jak dlouho ti vydrží ten sunar co máme v nabídce? A já asi vím, kolik toho tvoje děcko "sežere" že, jo! O co hnusnějš to zní, o to víc musíte chápat, že mezi odesíláním emailů se žádostma o vrácení peněz, doposílání záručáků a faktur a vůbec tý produktivní práce je tohle prostě neuvěřitelnej požírač času. Nejen, že mamince řve na ruce dítě, což mi trhá ucho i přesto, že mám hlasitost sluchátka nejníž co to jde, ale ještě jí mám jako násobit a dělit, na jak dlouho jí vydrží šest balení sunaru v případě, že krmí svoje dítě tolikrát denně a porce je taková a maková. Jo, to už se taky stalo.

2. DROBETVĚTŠÍ DÁMA
Tady ty madam nejsou blbé ani zlé. Jen jsou opravdu vyčerpávající, protože mě zaúkolují s tím, že mám zjistit všechny možný rozměry danýho oblečení u nejlépe několika velikostí, které se ale nepohybují pod 42... mít tolik oblečení v sortimentu asi není až taková výhra, obzvlášť, pokud pak taková paní volá, že jí to stejně není a raději to vrátí.


Úsměv, prosím! (Denyii)

9. listopadu 2015 v 20:00 | Kerr
Kolik z vás se po cestě do práce nebo do školy usmívá- ať už na sebe nebo na kolemjdoucí? Moc nás rozhodně není. Je totiž celkem neobvyklé, když člověk zvedne koutky na pozdrav úplně cizímu člověku. Proč je ale tak tomu? Lidé jsou v této době velmi uspěchaní a myslí na své problémy více, než by bylo zdrávo. Denyii vytvořila s kamarádkami projekt a zaškatulkovala tak lidi do několika skupin.
_____________________________________________________________________________________________________________
Představte si, že jdete po ulici. Koukněte se kolem sebe a pozorujte lidi. Všimli jste si něčeho divného? Pravděpodobně ne, protože to vlastně je tak moc divné až je to vlastně úplně normální a běžné. Mluvím o úsměvu. Když si takhle jdete, většinou míjíte lidi, kteří se mračí nebo mají takový někdy až zabijácký pohled, jestli víte, co myslím. Bylo by hezké přece potkat člověka, který se na vás směje.
Tip, jak poznat jednotlivé skupiny vám neřeknu, sama je totiž poznám až potom, co se na ně usměji. Ale řeknu vám jedno. Když se na ty lidi budete smát, pravděpodobně si budou myslet, že jste blázen, nebo že je chcete sníst, nebo je chcete sbalit, nebo se jim smějete za něco, co třeba udělali. Není v tom asi opravdu nic jiného. Málokoho asi napadne, že se na vás usmívají jen proto, aby vám zlepšili den. A pak se divíme, proč se lidi na ulici mračí. Počasím to asi moc nebude.






Myslíš, že máš čas? (Míša Gřešková)

9. listopadu 2015 v 12:00 | Fakynn
Samé "Potom to udělám!" "Potom začnu!" "Až potom!" a další až a potom, na všechno máme dost času a přitom nám čas protéká mezi prsty a ani si ro neuvědomujeme.
Úvahový článek od bloggerky Míši Gřeškové, která si naší životní prokrastnaci vzala na paškál.

Tímto doporučuji článek z blogu http://www.miskagreskova.cz/, který vám určitě něco dá.
____________________________________________________________________________________________

Vždycky jsem si říkala a sama sobě vymýšlela výmluvy: "Až dodělám školu."
"Až se odstěhuju."
"Až si někoho najdu."
"Až zhubnu."
"Až budu mít víc peněz."
"Až, až, až, až …"
Neskutečně hloupá výmluva, která mi nikdy nic nepřinesla - kromě zklamání a pocitu selhání. Vždycky jsem tím dokázala jen perfektně zahodit všechny šance, které se naskytly. Vždycky jsem věděla, že je to špatně, všechny ty citáty, motivační články …
Vždycky jsem si říkala, že jednou, že jednou to fakt vyjde, že jednou to fakt zvládnu. Vždycky jsem se uklidňovala tou sladkou lží, že mám čas. Je mi jen 18. Celý život přede mnou. Ale co když?
Pubertu - to období, kdy všichni zkoušeli všechno, kdy se všichni okolo bavili - party, zábava, kamarádi, nelegální přísun alkoholu, trávy a drog, dobrodružství a smích - já to všechno proseděla zavřená ve svém pokoji s "přáteli z knih" a nechávala si mezi prsty protékat všechno, na co bych mohla jednou vzpomínat.
Ale možná právě tohle je ta chyba. Jednou. Co bude jednou? Kdy bude to slavné jednou? Co když nebude?


Kam dál